O zbojníkoch Mateřánkoch
pověst z knížky O čem si vyprávjajú Karlovjané od Heleny Mičkalové
Už je temu věc jak dvěstapadesát rokúch, co byli v Karlovicách zbojníci Mateřánci. Utekli před vrchnosťú do hor. Tenkrát museli chudobní ludé stínať jedle, sbírat jahody, maliny, léskové ořechy, hafery a hřiby pro bohaté, a zadarmo. Též měli za povinnosť nosiť hnůj na zádoch na panské role. Robky celú zimu přadly cizí vylnu aj len. Hdo nestíhal, radši ušél do huboče. Tak to bylo aj s Mateřánky. Bylo jích sedum bratrúch. Postavili si v Babskéj malé chalúpča na takém místě, aby ho nihdo nenašél. Bylo to daleko od ludích. Mateřánci chodili na zboj. Bohatým brali a chudobným dávali. To, co nazbíjali, rozdělili na tři díly. Jeden dali chudobným, druhý býl společný a třetí si nechal každý pro sebja. Z teho druhého díla sa většinú staly poklady, ale máloco ludé našli. Raz do roka si vybrali Mateřánci pěknú cérku, aby sa o ně starala. Po roku ju dovedli se zavázanými očámi domů, zaplatili jí a odešli. Raz si dlúho vybírali, než přišli na tú pravú. Menovala sa Mariana. Byla pěkná a chytrá. Najmladší Mateřánka na ní mohl oči nechať. Jí sa též pozdával. Jak sa zešél rok s rokem, zavazoval oči Marianě právě najmladší Mateřánka. Edem tak, aby dobře viděla, hde ju vedú. Bylo to domluvené. Dovédli ju domů, zaplatili a odešli. Ale milá Mariana hupky dupky zpátky do Babskej. Chvílu jí to trvalo, než to našla, ale byla tam! Zbojníci sa vrátili do Babskej a překvapeno ostali stáť ve dveřách. Mariana jím ohřívala večeru, jak hdyby ani neodešla. Tož ju tam nechali. Do roka sa jí narodila cérka jak obrázek. Dali jí méno po mamce. Najmladší Mateřánka pravíl, že kúpí majetek nehde na dolách a nechá zboje. Těšili sa, že budú konečně žiť jak ludé. Starší bratři nechceli ani slyšeť o tem, že by s Marianú odešli. Dlúho přemlúvali najmladšího, aby ostali ešče rok, až přemluvili. Raz sa Mateřánci dozvěděli, že gazda Petřek prodal stádo ovéc. Dostál peníze, a ve zlatě! Býl bohatý, tož šli k němu na zboj. Blížili sa k chalupě. Byli zakuklení měli přes hlavu šatky. Gazda, kerý jích uviděl, nepoznal, hdo to je. Honem všecky z gruntu zahnal do chalupy, dobře uzavírali a čekali, co bude. Gazda peníze schoval a pravíl si, že nedá nic. Mateřánci sa přikradli k chalupě a jak uviděli všecko pozadělávané, vyškrábali sa na střechu. Odtrhnúli páru šindelúch a vlézli na húru. Z téj lehko byli v jizbě. Petřek sa bráníl, ale nepomohlo to. Mateřánci ho chytili a povázali aj se všeckými, co v jizbě byli, kromě malého ogarca v kolébce. Prohledali všecko všady a nenašli ani groš. Tak vzali gazdu, aby pověděl, jináč že budú vrtať do kolena. Nebozízem. Šak ho měli s sebú. Petřek, že nepoví. Radši ať vŕtajú. Dlúho to nevydržal. Prozradil, hde má peníze. Měl jích malý ogarec v kolébce v peřině strčené. Mateřánci jích schmatili a odešli. Starý Petřek věděl, co ho čeká. Po každém navrtání kolena noha ostala rovná, neohýbala sa. Starší synové přísahali, že sa pomsťá. Podle teho, kolej zbojníkúch bylo, poznali, že to byli Mateřánci. Dosť dlúho sa jím nedařilo přijíť na ně. Až raz. Mateřánci čekali na formanský vůz pod Lemešnú. Jeden Petřek hlídal, druhý utekál pro portáše. Tí tam byli brze. Milé Mateřánky všecky pochytali. Ale né pod Lemešnú. Šli za nimi až do Babskej a tam jích povázali. Mariana prosila jedného portáša, aby mohla cérku nechať u tetky. Slúbila mu za to prozradiť místo, hde sú peníze. Domluvili sa. Tetce též cosi řekla pošepty, ale musela už jíť. Mateřánky odvedli aj s Marianu do Olomúca. Marianu dali do kláštera a Mateřánky odsúdili k oběšeňu. Páni nechali postaviť lešení. Zešlo sa ludu jak na jarmak. Přivédli Mateřánky. Mohli řécť poslední přání. Najmladší volal mezi ludích: „Je-li tu nehdo z Karlovic?“ Ticho. V Karlovicách ani nevěděli, co sa děje. Volal ešče znovu. Ozval sa jeden Olomúčák. Pravíl si, že hdyž sám nepromluví, tož nepoznajú, že néni z Karlovic. Došél na lešení a Mateřánka řekl: „Běž do Karlovic, najdi místo, hde sa stékajú tři potoky. Na pravéj straně na vršku sú jedle. Silné, pěkné. Brze ráno, jak bude vychodiť slunko, kopaj na místě, hde padne stín první jedle. Co najdeš, je na půl tvoje, druhá půlka musí ostať v Karlovicách.“ Dořeknúl a pověsili ho. Nihdo věcéj nevěděl, co prozradil. Olomúčák sa vydál hledať Karlovice aj poklad. Šél dlúho, zdálo sa mu, že ani nedojde. Celý utrmázganý Karlovice našél. Sotva kúsek přešél, uviděl, že sa tři potoky stékajú a nad nimi jedlová hora. Pod horú salaš. To sa mu líbilo. Pravíl si, že si aspoň odpočine. Rozhodnúl sa, že poklad si nechá celý, hdyž pro něho musel taký lán světa jíť. Došél k salašu a bača sa divíl, co v Karlovicách chce. Ale Olomúčák, že nic, edem sa podívať. Bača býl chytrý. Navaříl bylin a Olomúčák řekl aj to, že si poklad nechá pro sebja. Tož to né! Bača ešče uvaříl a Olomúčák spál jak zabitý. Brze ráno bača stál, poznačil si místo, hde padnul první stín z jedle a jedlu sťál. Peň dobře schovál pod mech a čekál, až sa Olomúčák zbudí. Dokonca mu šél pomocť, protože ten naříkál, že to néni zem, ale samé skálí. Kopali, kopali, nenašli nic. Bača pravíl, že to móže byť aj nehde jinde. Tři potoky sa stékajú na hodně místách v Karlovicách. Olomúčák potem dlúho kopal sám, ale též nic. Tož šél domů. Sotva odešél z Karlovic, bača kopal a poklad našél. Polovičku si nechál, za zbytek vyplatíl chudobných karlovských ogarúch z vojny.
(obrázek: Ondras – Májek PS 2025 – foto Jan Caga, EU MZM)
(obrázek: Ondras – Májek PS 2025 – foto Jan Caga, EU MZM)